„Vytěsnili jsme smrt ze svých životů a neumíme se smířit s tím, že je jeho součástí. Hovořit o smrti bychom měli začít včas, když jsme ještě zdrávi,“ je přesvědčena socioložka, pedagožka a publicistka PhDr. Jiřina Šiklová, CSc., mimo jiné i autorka knihy Vyhoštěná smrt. V rozhovoru, který se dotýká smrti a stáří, si všímá i problematiky rozpadu rodiny a péče o nemocné v dnešní společnosti.

• Léčba nejen onkologických, ale i řady dalších onemocnění u dětí se díky pokrokům v medicíně stále zlepšuje. To samotné ale určitě nestačí. Jak se s tím vyrovnává společnost?

Problém je v tom, že najednou je tu možnost vyléčení. Lidé se upnou na to, že dítě bude vyléčeno. Kdyby ta možnost vůbec nebyla, brali by to jako fátum – osud. Kdežto takto se domnívají, že se něco zanedbalo, a samozřejmě obviňují lékaře, zdravotníky, vyhledávají v různých encyklopediích, co se mělo a co se nemělo udělat. To si myslím, že někdy komplikuje vztah nejen mezi lékařem a pacientem, ale také často potom i vztah k tomu dítěti. Rodiče totiž často dítěti nebo sami sobě vsugerovávají, že se stala chyba. Vždyť kdo má dnes chuť přijmout skutečnost, že se třeba stalo něco, za co skutečně nikdo nemůže?

• Souvisí to i s žebříčkem hodnot v dnešní společnosti?

Samozřejmě. Souvisí to s tím, že dítě je v dnešní společnosti enormně přeceňováno. Vím, že moje maminka, přestože nebyla z chudé rodiny – můj dědeček byl krejčí, takže to byla dobrá řemeslnická rodina, byla z jedenácti dětí. A z těchto jedenácti porodů se dospělosti dožila jen moje matka. Kdežto dnes když vám zemře dítě, berete to jako jednu velikou tragédii celého svého života. A to si myslím, že se promítá do postojů k dítěti, do postojů k nemoci, a vytváří to i bezmocnost.

• Jak jste již zmínila, v souvislosti s onemocněním dítěte se mění i postavení ženy – matky…

Matka je v péči dominantní, což je docela logické, protože vztah matka–dítě bývá intenzivnější než otec–dítě, čímž nechci roli otce vůbec podceňovat. Přináší to tedy do vztahu něco nového. Dříve opravdu bylo zvykem – a bylo to i u panovnických a velmi bohatých rodin, že teprve když dítě dospělo do určitého věku – osmi, devíti let, bylo víceméně přijato otcem. Nakonec pozvednutí Páně není nic jiného, než že otec své dítě pozvedl a prohlásil za svého syna, podobně tomu bylo i v Římě. Takovéto symboly si dnes již dávno neuvědomujeme. O dcerách se nemluvilo, to byly jen výdaje…

Vztah matka a nemocné dítě ale může narušovat partnerský vztah. Matka se dostává do jiné roviny – stává se důležitější a začíná přehlížet manžela, protože si uvědomuje svoji velkou roli právě ve vztahu vůči dítěti. Dokonce manželovi vyčítá, že on žije tím běžným způsobem, do čehož patří třeba i sex. A to vše se pak promítá do vzájemného vztahu. Myslím si, že lékaři, sociální pracovníci i jiní by to měli vědět, povzbuzovat ty dva lidi a nevyčítat jednomu to nebo ono, ale spíše se snažit vzbudit pochopení, např. slovy mějte pochopení pro svoji manželku, zkuste pochopit, že je situací ovlivněna, a zkuste ji nejenom vystřídat fyzicky, ale i pochopit a pochválit. Pro vztah i pro léčbu je totiž právě komunikace velmi důležitá. Popovídat si s pacientem je důležité jak pro vztah, tak pro povzbuzení, a je to stejně důležité jako samotná léčba.

• Komunikace často chybí nejen mezi partnery, ale ideální asi není ani mezi lékařem a pacientem, zejména pak pokud se to týká tak závažných otázek, jakými je umírání a smrt.

V tomto ohledu je u nás ještě hodně co měnit. Protože jsem pracovala i v gerontologii, napsala jsem knížku o smrti a umírání a podobných věcech a i tam se dotýkám toho, co je pro naši společnost typické. My tady totiž pěstujeme pouze vítěznou medicínu, čili když někdo není vyléčen, je za to někdo jiný vinen. To je ale veliká chyba. Je totiž třeba chápat, že vítězná medicína není vždycky a že i ta vítězná medicína stejně jako každý z nás končí smrtí. To je veliká myšlenka, kterou by bylo třeba lidem zdůrazňovat. Všichni jsme tady na určitý omezený čas, tak se snažme tu dobu co nejhezčím způsobem využít. A to může být přesně to, co dělají některé nevládní organizace – pomoc lidem, kteří ji potřebují. To považuji za velkou věc. Například přidat nemocné rodině, aby mohla někam jet, pro tu rodinu to není jen rekreace nebo dovolená, ale hlavně možnost soužití i s tím nemocným člověkem. A to je velmi potřebné.

• Jak vidíte v této souvislosti roli dětských hospiců?

Považuji to za velice dobrou věc. Matka – protože většinou se stará matka – si také potřebuje odpočinout. Má další děti a jiné povinnosti a je samozřejmě unavená. Právě hospic jí umožňuje s dítětem být, dokonce u něho spát, ale i to, že péčí není zatěžována ve dne v noci a může si odpočinout. Je třeba vidět, že nejde jen o pomoc rodině, ale i o pomoc dítěti. Díky pomoci hospicu je matka nebo ten, kdo o dítě pečuje, svěžejší a mohou se dítěti více věnovat.

Člověk při umírání nechce trpět, proto si myslím, že jsou hospice nesmírně důležité. Umožňují lidem přijmout fakt smrti bez toho, aby se jí museli bát.

• Rychlý vývoj medicíny znamená nejen u onkologických, ale i u řady jiných chorob, na něž se dříve běžně umíralo, že se lidé dožívají vyššího věku a skupina nemocných se přesouvá do jiné věkové kategorie, v této souvislosti se mluví až o epidemii demencí…

Demence je normální stav, jako je normální mít ve stáří více vrásek, ztrátu paměti nebo její snížení a i řadu jiných potíží… Najednou se to bere, jako kdyby to byla anomálie nebo něco nepřirozeného. Jestliže si neuvědomujeme, že je to normální stav, pak to bereme, jako kdyby se jednalo o nějakou epidemii. Nejde o epidemii, prodloužil se věk, a to enormně – mluvím o střední Evropě a o naší zemi, která patří k jedněm z nejbohatších postkomunistických zemí. Lidé jsou stářím najednou jakoby překvapeni. Neuvědomují si, že ve srovnání se svými prarodiči umírají v podstatně pozdějším věku. Dnes, kdy je očekávaná délka života 84 let, je situace jiná než v dobách, kdy se běžně umíralo v šedesáti, samozřejmě výjimky, že se někdo dožil devadesáti, byly vždycky…

Zvláště se posunuje očekávaná délka života u mužů, právě oni se dříve dožívali daleko nižšího věku. Jestliže se tehdy někdo dožil 75let, považovalo se to za velmi vysoký věk. Dnes v tomtéž věku řeknete: Co se mu stalo, že tak brzy zemřel? Navíc u nás často lidé používají demenci jako nadávku…

 Měla jsem na mysli diagnózy jako Alzheimerova choroba a další.

To je něco jiného. Alzheimerova choroba je opravdu nemoc, která může propuknout kdykoli, i v mladším věku. Ale všimněme si, jak lidé často používají pro znaky normálního stárnutí, tedy demence, mnohem raději pojmenování Alzheimerova choroba. A to přesto, že to není tak dlouho existující známý termín. Je to proto, aby si nemuseli přiznat, že stárnutí je normální, dokonce žádoucí věc v životě člověka. Málokdo chce zemřít jako mladý.

Naprostou většinu nemocí neumí současná medicína vyléčit. Když už se nemoc objeví, pak snahy lékařů směřují k potlačení nepříjemných příznaků, oddálení komplikací a "prodloužení" přežití. Nemocný zůstává nemocným, musí obvykle doživotně užívat léky, často podstupovat opakované nepříjemné zákroky a dodržovat řadu omezení.

Daleko účelnější je vzniku nemocí předcházet změnou svého životního stylu.

Základní preventivní opatření:

1) Prevence nejběžnějších infekcí opatřeními k "posílení imunity" - např. otužování, strava s dostatkem přirozených vitamínů, očkování,  vyhýbání se kontaktu s nemocnými  v době vyššího výskytu onemocnění, vynechání kouření...

2) Pravidelné každodenní cvičení, které dokáže účinně předcházet bolestem zad způsobeným ochablým nebo nevyváženým svalstvem a jednostrannou pracovní zátěží. Správné cvičení zároveň představuje jedinou účinnou prevenci trvalých poškození páteře a kloubů a řídnutí kostí.

3) Pravidelná každodenní chůze a další vytrvalostní pohybové aktivity pomůže spolu s dietní stravou udržovat správnou hmotnost, předcházet cukrovce, vysokému krevnímu tlaku a srdečně-cévním onemocněním. Zároveň je prokázáno, že pravidelná aerobní fyzická aktivita v intezitě, která vede k zvýšení fyzické zdatznosti, vede i k zlepšení paměti a kognitivních funkcí obecně,

4) Správná nízkokalorická strava  s omezením masa, uzenin, živočišných tuků, cukru a všech sladkostí i slazených nápojů a naopak bohatá na syrovou zeleninu a ovoce, ořechy, rostlinné oleje a ryby  funguje jako prevence  obezity, cukrovky, onemocnění srdce a cév, DEMENCE i nádorových onemocnění.  

V poslední době je  mezi laiky často doporučována bezlepková strava jako zdraví prospěšná i pro lidi, kteří netrpí nesnášenlivostí lepku - toto tvrzení není pravdivé!Naopak - vyšší příjem glutenu zřejmě vede k nižšímu riziku rozvoje diabetu 2. typu, tvrdí studie výzkumníků z Harvardovy univerzity. Svoje závěry prezentovali na odborné konferenci American Heart Association, která se počátkem dubna konala v americkém Portlandu. Podle nich nižší příjem glutenu vede rovněž ke snížení příjmu vlákniny, která je známa jako protektivní faktor diabetu 2. typu. Vědci pod vedením Geng Zonga, PhD, výzkumníka z oddělení výživy na Harvard University's T. H. Chan School of Public Health posuzovali spojitost mezi příjmem glutenu a zdravotními důsledky u více než 200 000 lidí, jejichž data převzali ze tří jiných dlouhodobých studií. Participanti vyplňovali dotazníky ohledně svého stravování každé dva roky a pravidelně byl rovněž monitorován jejich zdravotní stav. Během třiceti let byl u více než 15 000 z nich diagnostikován diabetes 2. typu. Většina účastníků přijímala denně méně než 12 g glutenu denně, ale ti, kdo jej konzumovali více, měli nižší pravděpodobnost vzniku diabetu. Účastníci s nejvyšším denním příjmem glutenu měli o 13 procent nižší riziko diabetu než ti, kteří ho konzumovali méně než 4 g denně. Bezlepková dieta se v posledních letech stala módou a dodržují ji často i ti, kdo netrpí celiakií ani alergií na lepek. "Náš výzkum ukazuje, že bezlepková dieta zřejmě nemusí být prospěšná zdraví, minimálně s ohledem na riziko diabetu," uvedl Zong. Výsledky uvedené studie se řadí k rostoucímu počtu důkazů v tomto směru. V březnu se proti bezdůvodnému omezování lepku ve stravě vyjádřila také ACC.

5) Vynechání kouření, které výrazně zvyšuje riziko onemocnění průdušek, nádorů plic a močového měchýře a  onemocnění srdce a cév.

6) Výrazné omezení nebo vynechání alkoholu.  Negativní důsledky pití alkoholu na zdraví jednoznačně převažují nad někdy úvaděnými zdravotmími přínosy.